Osvědčené Labutí jezero a nový Louskáček v Theater Chemnitz

Do Saské Kamenice je to blízko, blizoučko a zdejší baletní soubor má kouzlo, které se takřka blíží dokonalosti. A není třeba hovořit jen o té technické, "odborné" a obecné, která je dána vysokou úrovní tanečníků celkově. Panuje zde totiž očividná tvůrčí a přátelská atmosféra, která je věrně přenášena do vnímavého a zainteresovaného publika, které je na rozdíl od jiných scén tvořeno místními - vděčnými příznivci.

Takto se to dalo vnímat i ve dvou předvánočních večerech, na kterých zněla hudba Petra Iljiče Čajkovského. Naše cesta od monumentu Karla Marxe vedla přímo na okouzlující Theaterplatz a jeho působivý Petrikirche. Ani v jednom představení jsme se bohužel nedočkali vystoupení naší Nely Mrázové, která je v souboru sólistkou, dočkáme se ale konečně v příštím roce v představení baletu Romeo a Julie. Zpět ale k Čajkovskému. Prvním provedením bylo Labutí jezero. O tom jsme již psali, premiéra se udála teprve nedávno a prožili jsme překrásnou kombinaci choreografie dle starých pořádků (Sabrina Sadowska dle Lva Ivanova ve 2. a 4. aktu) i nových idejí (Eno Peci v 1. a 3. aktu). Lipskou Lauru Costu Chaud, která tehdy tančila Odettu v celém představení tentokrát vystřídala dvojice Valeria Gambino (Peci) a Anna-Maria Maas (Sadowska). Bylo to na první pohled nezvyklé, na druhý pohled ovšem logické a úspěšné řešení, které večer ještě více zatraktivnilo. Nádherná podívaná. Korejská tanečnice Soo-Mi Oh se narodila v Německu a patří ke klenotům zdejší, ale troufám si tvrdit, že i evropské baletní scény. Její taneční čerň byla skvostná.

Rothbart, kterého ztvárnil Yester Mulens Garcia, měl snad ještě větší grády než v představení přechozím, princem Siegfriedem byl István Simon, jehož dynamika a pohybová brilance byla vrcholem večera. Hudební provedení řídil slibný americko-izraelský dirigent Ilya Ram a do ruské partitury vnesl mnoho zajímavého - a čistě ze zvědavosti bych to opravdu rád slyšel znovu. Zajímavý interpretační přístup tohoto hudebníka bych rád zažil i v dalších představeních. 

Co víc si ke konci pohádkového roku přát než pohádku další? Louskáčka! Nikdy nekončící radost z hudby ruského mistra se dokonale skloubila s dalším velezajímavým nastudováním hudebním i tanečním. Filharmonii Roberta Schumanna tentokrát inspirativně, svěže a slavnostně dirigoval Santiago Serrate. Choreografie byla tentokrát plně v rukou Sabriny Sadowské a opět byla plně naplněna veškerá očekávání. Tato dáma má talentu pro několik choreografů naráz. Stylovost, cit, elegance, výrazná náročnost a inovativnost z ní dělá umělkyni, kterou musí tanečníci zbožňovat. Však to také dokázaly jak Anna-Maria Maas (Marie ve snu), tak i Isabel Dohmhardt (Marie skutečná). Prakticky vším potěšila divákovo oko i Sandra Ehrensperger, nádherný pohled byl ale například i na Emily Grieshaber či Soo-Mi Oh v menších, ale vlastně nikterak nemenších rolích.

Franz, Louskáček, Jean-Blaise Druenne, měl svůj velký večer! Přišel, nadchl, uklonil se a odešel. Unikátní pohádka v jeho podání byla velkým dárkem milovníkům baletu. Podpořili ji i pánové Emilijus Miliauskas (krásné jméno, co říkáte?!), tak jako vždy Raul Arcangelo či Yester Mulens Garcia. Na zdařilé pohádkové scéně a ve zdařilých kostýmech (Charles Cusick Smith a Phil R. Daniels) se muselo tančit samo.